logo svetle modre

 

 

X. ročník  2018/2019

1. číslo vychází 23. října 

Tajemství rodokmenu

„Jakube, prober se! Co je s tebou?“, zaťukala Kubovi na rameno učitelka dějepisu. Třída se otřásla smíchy a Kuba se s trhnutím probudil. Zamžoural očima. „Kdy byla bitva na Bílé hoře – jsem se ptala,“ zamračila se paní učitelka.
„Promiňte, paní učitelko. Asi jsem usnul. Samozřejmě to bylo roku 1620…“, odpověděl pohotově Kuba.
„Asi jsi usnul??? Ale tento týden to je již počtvrté. Nějak se mi nelíbíš, co je s tebou?“, zeptala se paní učitelka starostlivě. Nenápadně se ke Kubovi naklonila a zašeptala: „Kdyby sis chtěl promluvit, přijď za mnou po čtvrté hodině do kabinetu.“
Paní učitelka došla zpět k tabuli, dál to nechtěla před třídou rozebírat. Věděla, že i tak má Kuba s některými spolužáky trochu problémy. Měla Kubu ráda a věděla, že on jí také. Proto jí moc nepřekvapilo, když po čtvrté hodině zaslechla ťukání na dveře.
„Dále“, řekla zvučným hlasem a usmála se na Kubu vcházejícího do dveří.
„Posaď se, Kubo. Chceš si se mnou o něčem promluvit?“, usmála se povzbudivě.
„Paní učitelko, vím, že je to trochu dětinské“, zastyděl se Kuba, „ale mám v poslední době zlé sny, zlé představy a strašně špatně spím.“
Paní učitelka se na Kubu konejšivě usmála: „A mluvil jsi o tom s rodiči?“
Kuba přikývl: „Říkal jsem to mamce, ale ta mi na to pořád odpovídá, že nemám číst ty fantasy knihy, že z toho pak nespím.“
Paní učitelka pokývala hlavou a zeptala se: „A co to je vlastně za představy? Co se ti zdá?“
Kuba se nadechl a začal vyprávět:
„Poprvé se to stalo před dvěma týdny. Byl jsem s mamkou na koncertě kapely Chlapi v sobě v Antre. Všude svítily reflektory a lidé tančili. Zrovna když jsem šel na záchod zrcadlovým sálem, vypadla elektrika. Zůstal jsem tam úplně sám. Už jsem byl skoro na schodech, ale protože elektrika stále nenaskakovala, bál jsem se jít dolů a řekl si, že se radši vrátím. Šel jsem zpátky okolo zrcadla a najednou jsem si uvědomil, že odraz v něm není nějak v pořádku. Se strachem jsem se k zrcadlu otočil a zůstal stát jako přikovaný. V zrcadle stála jakási žena, byla celá od krve, vlasy jí spadaly přes čelo, ale dívala se na mě takovým zvláštním pohledem, možná až jakoby s láskou… Potom natáhla ruku a ukázala směrem někam do středu města a řekla: Osmnáctý předek.“
Paní učitelka trochu svraštila obočí. Bylo vidět, že se jí to nechce moc věřit. Přesto se nadechla a konejšivě řekla: „Ale to se ti možná jen zdálo. Děti tvého věku většinou mají takovéhle podivné představy…“
Kuba ale odpověděl: „To ovšem není všechno! Od té doby jí vidím pořád. Vypadá vždy stejně, ale pokaždé toho řekne trochu víc a zní to pořád naléhavěji. Mluví pořád o nějakém předkovi, vždy řekne nejméně jednou něco o číslu osmnáct a ukazuje směrem do města. Říká něco o jeho osvobození, a že je potřeba najít jeho hrob a zapálit zde svíčku…“
Paní učitelce se trochu rozsvítily oči: „Ty, Kubo, a víš, co je můj oblíbený koníček?“
Kuba zavrtěl hlavou, tak paní učitelka pokračovala: „Vytvářím rodokmeny. Vyhledávám předky až do velmi dalekých pokolení. Představ si například, že jsem zjistila, že František Palacký byl bratranec jedné mojí prabáby…“
Kuba se zaujetím zvedl obočí: „A co tím chcete říct, paní učitelko?“
„Když mi k tomu dáš své svolení a data narození tvých rodičů a prarodičů, mohla bych se pokusit zjistit, o kterém tvém předkovi s tebou ta žena mluví…“

Po čtyřech týdnech hledání se z Kuby a paní učitelky stali celkem dobří přátelé. Paní učitelka se dostávala stále více do hloubky rodokmenu Jakubovy maminky. Kubovi se snažila být pořád blízko a každý den si trpělivě vyslechla novinky od jeho podivné noční návštěvnice. Denně trávila hodiny u počítače a v českokrumlovském archivu. Jednoho dne si zavolala Jakuba do svého kabinetu a tiše, s napjetím mu řekla: „Kubo, jsem už velmi daleko, ale dostala jsem se do slepé uličky u tvého pradědy sedmnáct generací zpátky. Nemohu se dostat dál. Dnes se ještě vydám naposledy do archivu a pak budu muset naše pátrání ukončit.“
Jakub posmutněl. Záhada totiž nebyla stále vyřešena. „Pak bych si ale, paní učitelko, přál, abyste mě dnes vzala do archivu s sebou.“
Paní učitelka neměla nic proti, a tak odpoledne vyrazily. Hodiny v archivu ubíhaly, paní učitelka stále nenacházela klíčovou odpověď ke svému hledání a Jakub už obešel celý archiv nejméně šestkrát. V tom ho v jedné polici úplně vzadu zaujala malá zaprášená knížka. Opatrně ji vzal do ruky a smetl z ní prach, aby si přečetl název a autora.
„Paní učitelko, kdo to je Václav Březan?“
„Václav Březan?“, otočila se prudce paní učitelka: „Dej mi to! Cos to našel? To byl rožmberský archivář a kronikář. Přesně jeho svědectví právě hledám!“
Opatrně vzala tu malou knížku do ruky, sedla si na podlahu a začala listovat. Uběhla další hodina, když paní učitelka náhle zbledla a pomalu odložila knížku vedle sebe na zem…

Přestože byl již večer, maminka měla pro bádání paní učitelky s jejím Jakubem velké pochopení a s napětím je pozvala do obývacího pokoje.
Paní učitelka se zhluboka nadechla a začala vyprávět: „Na přelomu šestnáctého a sedmnáctého století žil na českokrumlovském zámku levoboček Rudolfa II. Jmenoval se don Julius d´Austria. Moc se zřejmě Rudolfovi nepovedl, protože to byl blázen a šílenec. V roce 1607 se sblížil s dcerou českokrumlovského lazebníka Markétou Pichlerovou. Ta se svolením rodičů žila s donem Juliem na zámku. Jednoho dne se don Julius d´Austria rozčílil a Markétu pobodal. Myslel si, že je mrtvá a vyhodil ji z okna zámku. Měla zemřít, ale naštěstí dopadla na hromadu hnoje a zachránila se. Po nějakém čase se don Julius dozvěděl, že žije a prosil její rodiče, aby mu ji vydali zpět na zámek. Ti samozřejmě svou dceru bránili a nechtěli. Don Julius nechal tedy vsadit jejího otce do vězení, což po pěti týdnech otcova mučení donutilo její matku dceru na zámek vydat. Protože v té době Juliova psychická nemoc pokročila, v záchvatu dalšího vzteku Markétu rozřezal a po kouskách jí nacpal do truhly. Po roce zemřel také, jeho šílenství ho dohnalo k úplnému konci. Tento příběh si dnes můžete přečíst kdekoliv na internetu i v různých pramenech. Je tu ale jedna informace, která se dochovala pouze v jedné knize a tu jsi našel právě ty, Kubo.“
„Co to je za informaci?“, skočil již napjatý Kuba paní učitelce do řeči.
„Poté, co vyhodil don Julius zmrzačenou Markétku ze zámeckého okna a její rodiče ji odnesli na léčení domů, zjistili, že je těhotná. Tuto informaci utajili a Markéta porodila dítě v tajnosti. Až poté byla vydána zpátky na zámek a malého chlapce Ondřeje Pichlera vychovala v tichosti jeho babička.“
V obývacím pokoji nastalo ticho, které přerušila až maminka: „A co to tedy vlastně znamená?“
„Znamená to právě to, že Ondřej Pichler byl sedmnáctý předek vašeho Jakuba a don Julis d´Austria byl právě tím osmnáctým předkem, o kterém mluví Kubovo zjevení. A podle mě je to zjevení právě Markéta Pichlerová.“
Kuba zaraženě přikývl: „Chápu. Takže můj devatenáctý předek je v tom případě císař Rudolf II.“

Klášterem se rozlehlo hlasité ťukání na dveře: „Potřebuji najít svého známého, Ivoše Janouška, pracuje zde v klášteře.“, oznámil slušně Kuba vysokému pánovi.
„Druhé dveře vpravo“, ukázal Kubovi pán a ten rychle pokračoval.
„Kubo, co ty tady?“, otevřel dveře Ivo překvapeně: „My dnes žádný koncert nemáme“. Věděl totiž, že Kuba jejich koncerty s kapelou Chlapi v sobě málokdy vynechává.
„Nejdu za tebou kvůli koncertu, Ivoši.“, odpověděl Kuba: „Tohle je opravdu naléhavé. Potřebuji vědět, kde je v klášteře pohřben don Julius d ´Austria, víš? Ten blázen, co tenkrát v sedmnáctém století vyhodil Markétu z okna zámku.“
Ivoš se zasmál: „Proč potřebuješ vědět takovouhle věc?“
„To je na dlouhé povídání, povím ti to potom.“, odpověděl Kuba.
O chvilku později již pospíchali s Ivošem klášterem k místu, kde byl pravděpodobně pohřben don Julius.
„Mělo by to být někde tady, ale přesně se to neví. Nikde to není dochováno.“, ukázal Ivoš na místo v rohu jedné místnosti.
„Díky!“, odpověděl Kuba a vyndal z kapsy svíčku a sirky.
Ve chvíli, kdy Kuba zapaloval svíčku, se ho Ivo trochu podezíravě zeptal: „A nejsi ty taky trochu blázen?“
Kuba se zasmál a odpověděl: „Pokud je to dědičné, tak zřejmě ano.“ Ale to už zapálil svíčku a tiše zašeptal: „Spi v pokoji!“ Klášterní světlo zablikalo a oknem ven vyletěla bílá holubice.
„Co to má jako znamenat?“, zeptal se Ivoš zmateně.
„Tak poslouchej, je to dlouhý příběh, ale to si rád poslechneš…“


 TAJEMSTVÍ RODOKMENU, Kamila Máčová – Český Krumlov, 6. ročník (IV), 11 let, 12.9.2017
Soutěž městské knihovny na téma: „Tajuplný Český Krumlov“

 

skolni casopisskolni casopis2017 krajskolni casopis2016 kraj

logo skoly snapisem© 2018 Vydává: Školy Březová - střední odborná škola, základní škola a mateřská škola, Březová, okres Uherské Hradiště.
Šéfredaktor: Jana Buryanová, e-mail: papjerky@gmail.com

www.skolybrezova.eu