květen 2018

Rozkvetlé

 

Dobrodružství s piráty aneb Maturita nanečisto.

Dobrodružství s piráty

31. července 1651

Jmenuji se Marco Ricci a jsem obyčejný́ obchodník z Janova. Už je to pět dní, co jsem se nalodil na Černého orla. Kromě mě a posádky je na palubě ještě bohatý francouzský markýz Louis de Rohan, ten ale tráví většinu času v kajutě. Po včerejší bouři je moře stále neklidné. Kapitán, vysoký snědý hromotluk, právě spočítal ztráty. Zpřelámaný hlavní stěžeň, poškozené kormidlo. Náhle někdo vykřikl: „Loď na obzoru!“ Když jsem rozeznal její vlajku, krve by se ve mně nedorřezal. Byla celá černá, z té černě ale na dálku svítily zkřížené hnáty. Piráti. Hrozba brázdící zdejší moře. Loď, která plení, krade a zabíjí. Existuje o ní spousta příběhů a zvěstí. Ale ve skutečnosti o nich nikdo moc neví. Neví se kdo je kapitánem ani jak vypadá, či kolikatičlená je posádka. Nikdy totiž nepřežil nikdo, kdo by o nich mohl popravdě vyprávět. Musím být ale sám k sobě upřímný. Vždy jsem je tak trochu obdivoval. Piráti. Lidi, kteří se bouří proti pravidlům, násilím bojují, nepodřídí se, brání se útlaku a nesvobodě a berou hodným, bohatým a moudrým majetek. A když se brání tak i život, protože oni jim zase chtějí sebrat duši.

Zatajil se mi dech. Doteď modré nebe se stáhlo a zšedivělo. Mraky se zastavily, jako kdyby vyčkávaly, co se stane. A moře odrážející šedou oblohu, bylo rudé, jakoby se pod ním rozevřelo samo peklo. Ztichlo vše s výjimkou pleskajících vln a vrzání lodě. Posádka Černého orla zdřevěněla a nikdo ani nekuňkl. Kapitán se díval vpřed a uvědomoval si, že s rozbitou lodí nemáme ani šanci na pokus o odplutí.„Stalo se něco? Najednou je tu nějaké tich…,“ promluvil Louis de Rohan, jenž právě stoupal z podpalubí. Ztichl jen, co se podíval směrem, kterým se dívali i všichni ostatní. Pirátská loď se rychle přibližovala a my se jen vystrašeně klepali na palubě naší lodi.

Piráti připluli k našemu pravoboku. Koukali jsme na tu tmavou a slizkou loď. A já se marně snažil zachytit pohledem někoho z pirátů. Jenže loď byla prázdná. Nikde ani noha. „Co to má být?“ zašeptal mi do ucha Louis de Rohan. Nakrčil jsem ramena. A v tom se ozvala dutá rána. Otočil jsem se po zvuku. Jeden z mužů ležel nečinně na palubě, jako podříznuté prase. Od ucha k uchu se mu táhla ošklivá rána a z ní se pod jeho tělem tvořila hrozivá kaluž. Někdo další vystrašeně vykřikl a hrnul se do podpalubí. A s tím začal všechen chaos. Muž, který vykřikl, skončil s propíchnutým břichem. Kapitán naší lodi soupeřil s jedním pirátem u kormidla a další a další piráti se hrnuli na naší posádku. Nepřemýšlel jsem nad tím, jak se jim povedlo nás takhle oklamat, a snažil jsem se schovat, než mě jeden z nich uvidí. Znenadání mě někdo chytil za ruku a stáhl dolů ze schodů přímo do jedné z kajut.

Otevřel jsem oči a uviděl maličký přívěsek. Louis de Rohan ho držel přede mnou a kýval s ním ze strany na stranu. „Myslím, že díky tomuhle můžeme vyváznout relativně živí. Moje matka mi ho dala, když jsem byl ještě hodně malý. Říkala, že jí ho dal můj otec. Příběh k tomuto přívěsku mi však povyprávěla moje babička. Říkala, že můj otec byl pirát!“ vykřikl radostně Louis. Trhl jsem sebou a naznačil mu, ať se trochu ztiší. Ale on pokračoval dál, aniž by mně dovolil cokoliv říct. „Chápete to, pane Ricci?“

Z paluby se ozývaly výkřiky. Moře bičovalo naši loď a já absolutně nechápal, jak může být Louis de Rohan v takovém klidu. Byl jsem ale velice rád, že jsme tady dole a nikoho z pirátů ještě nenapadlo prohledat podpalubí. „Byl pirát! Pirát! Taky mi vyprávěla, že můj otec se do maminky moc zamiloval, ale nemohl s ní zůstat. Pirátství byl jeho život a…“

„Buďte už zticha Lousi! Jak mi tady zrovna teď můžete vyprávět o vaší rodinné historii? Nahoře se bojuje a naše posádka.“ „Ale vy to stále nechápete. Ten přívěsek má každý pirát. A pirát si druhého piráta váží a navzájem se chrání. To mi říkala zase maminka!“

„ŠŠŠ,“ přiložil jsem si prst k ústům. „Ale my nejsme piráti.“„Říkám, že bychom mohli vyváznout relativně živí.“ Relativně živí. Bože, ten chlap se mi snad jen zdá. „A vy teď chcete dělat jako co? Nakráčíte si to na palubu, vytasíte přívěsek a budete zachráněn? Tomu snad nevěříte ani vy.“ „No moc toho na výběr nemáme. Můžeme tady taky počkat dokud…,“ dveře od kajuty se rozrazily a dva piráti stanuli mezi futry. Jeden z nich třímal hrozitánský meč a ten druhý držel v každé ruce jednu dýku. Zazubili se na nás a vydali se blíž. V tom zasáhl ten blázen Louis. „Jmenuji se Louis de Rohan. Jsem francouzský markýz.“ Pirát mu mečem rozřízl košili. „Eh, totiž, “ pokračoval, „chtěl jsem říct, že mým otcem byl Henry Every.“ Piráti se zastavili a podívali se jeden na druhého. Něco si pošeptali a pak nám pod krky vložili dýky a odvedli nás nahoru na palubu.

Všude ležela těla, nikdo z naší posádky kromě nás nepřežil. Najednou se mé mínění o pirátech změnilo. Nechápal jsem, proč jsou tak nemilosrdní. „Tenhle chlapík povídá, že je synem Dlouhýho Bena,“ řekl jeden ze dvou pirátů. „A vy mu to jako věříte?“ ozval se pirát, který stál u přídě a pozoroval moře. „No tak, ono když se na něho podíváte,“ pirát se otočil a upřel pohled na Louise. Louis zvedl přívěsek a mrkl na mě. Povím vám, většího blázna jsem jaktěživ neviděl. Já sám byl vystrašený jako malé dítě a on si na mě mrká. Pirát si ho dlouho prohlížel a pak přišel blíž a prohlídl si i ten přívěsek. „Jak se jmenuje tvá matka?“ „Jmenovala se Renee.“ ,,Pokud jsi opravdu syn Dlouhýho Bena, pak je naší povinností ti pomoci a jemu taky, když budeš chtít,” podíval se na mě. Pak kývl na ostatní piráty a ti se začali přemísťovat zpět na svou pirátskou loď. Mě chytl kolem pasu pirát, který mi ještě před chvílí držel dýku u krku a taky se se mnou zhoupl na laně zpět k jejich lodi. Louis si ještě chvíli povídal s kapitánem. Pirát se asi chtěl přesvědčit, jestli opravdu říkáme pravdu. Vzhledem k tomu, že jsem večer měl co jíst, pít, kde spát a byl jsem relativně živý, nám piráti uvěřili. Louis de Rohan se po celou dobu choval, jakoby se dnes nic nestalo a my jen v klidu přestoupili na jinou loď.

1. srpna 1651

„Vylezte ven, pane Ricci,“ zaťukal mi na dveře Louis de Rohan. Nikam nepůjdu. Nikdy bych si nepomyslel, že skončím na pirátské lodi a bude mi nabídnuto stát se pirátem. Všichni se asi zbláznili! „No ták, kamaráde. Pojď na palubu,“ naléhal Louis. „Nikam nejdu a to je mé poslední slovo.“

16. března 1665

Už je to dlouhý čas, co jsme se spolu s francouzským markýzem Louisem de Rohanem seznámili s piráty. Abych pravdu řekl, je tady dost dobrá atmosféra. Za několik posledních let se změnilo i pirátské chování. A nechci se nijak vychvalovat, ale pořádný kus zásluhy na tom mám já. Plavíme se na naší pirátské lodi a závodíme s větrem. Řveme do dáli a k večeru vysedáváme na přídi a pozorujeme moře. „Tohle už jsou mrtví hoši,“ prohlásil pirát Piet a odhodil dvě sklenice od Grogu. Já, Marco Ricci, teď sedím na přídi a píši si zase do svého zápisníku. Když jsem byl malý, rozhodně jsem nepřemýšlel o tom, že bych mohl být pirátem. A teď z obchodníka s nudným životem stal jsem se pirátem s dobrým srdcem a člověkem neřídícím se pravidly a volnou duší.

- A. Lamplotová, 8. ročník


31. července 1651

Jmenuji se Marco Ricci a jsem obyčejný obchodník z Janova. Už je to pět dní, co jsem se nalodil na Černého orla. Kromě mě a posádky je na palubě ještě bohatý francouzský markýz Louis de Rohan, ten ale tráví většinu času v kajutě. Po včerejší bouři je moře stále neklidné. Kapitán, vysoký snědý hromotluk, právě spočítal ztráty. Zpřelámaný hlavní stěžeň, poškozené kormidlo. Náhle někdo vykřikl: „Loď na obzoru!“ Když jsem rozeznal její vlajku, krve by se ve mně nedořezal. Byla celá černá, z té černi ale na dálku svítily zkřížené hnáty.

Mé oči se střetly s kapitánovými. Z jeho očí sršela hrůza, která, jak jsem věděl, se odrážela i v těch mých. Na palubě vypukl chaos. Námořníci brali každou zbraň, která jim přišla pod ruku. Ti méně odvážní rovnou skákali do vody, aby unikli zkáze, která by je jistojistě čekala.

„Běžte do kajuty a za žádnou cenu nevylézejte ven!“ Křikl na mě kapitán a začal vydávat rozkazy, aby se loď připravila k boji. K předem prohranému boji, pomyslel jsem si, ale rozběhl jsem se do kajuty. Zamkl jsem se a vytasil jsem malý nůž. Kdyby se piráti dostali do kajuty, nebyl by mi moc platný, ale cítil jsem se s ním líp. Nad hlavou mi pobíhali vyděšení námořníci. V podpalubí se otvíraly střílny pro děla a nabíjely se pušky. Svým malým okénkem v kajutě jsem viděl blížící se pirátský koráb a zároveň si uvědomil nemilou věc. Začne-li se střílet, dělové koule určitě zasáhnou i mou kajutu. Musím se dostat na druhou stranu lodi. Odemkl jsem dveře a vyšel na chodbičku. Zaťukal jsem na dveře Rohanovy kajuty.

„Co je? Kdo je tam?“ ozvalo se zpoza dveří.

„Marco Ricci! Prosím, pusťte mě dovnitř!“

Dveře se otevřely a já do nich samou úlevou vpadl. Přede mnou stál Louis de Rohan s působivým kordem v ruce a nevěřícným pohledem.

„Já… Já se… Smím se schovat u vás v kajutě?“ Na vysvětlování nebyl čas. Zazněly první salvy z děl. Rohan mi odpověděl jen strohým kývnutím a zaujal bojovou pozici naproti dveřím. Další salva. Slyšel jsem, jak dělové koule rozbíjejí trup Černého orla. Ozvaly se první výstřely z pušek. Výkřiky zasažených námořníku byly slyšet po celé lodi. Nepřátelská děla vypustila další salvu a ta naše jim odpověděla. Jedna stěna kajuty se povážlivě vypoukla, když do ní narazila koule, ale vydržela. Zaznělo hlasité varování, ale to už na palubu Černého orla dopadly desítky pirátských bot. Výkřiky a třeskot zbraní mne téměř ohlušily. Nedokázal jsem rozpoznat, kdo vyhrává. Boj se přesunul i do podpalubí a já poznal, že z tohohle jen tak nevyvázneme. Ruce se mi třásly tak, že mi můj malý nožík málem vypadl. A když narezlá šavle projela stěnou kajuty jako nůž máslem, Rohan se odhodlal k činu. Vykopl dveře kajuty, čímž srazil jednoho piráta k zemi a druhý mu přímo vběhl do náruče, kde se setkal s Rohanovým kordem. Rohan ho srazil na zem. Pirát se už nezvedl. Markýz se ještě vypořádal s ležícím mužem a vrhl se do víru boje. Já se krčil za vyřezávanou skříní a každá minuta pro mě byla věčností. Dokud jsem neuslyšel kapitánův hlas.

„Vzdáváme se! Vzdáváme se!“ Zas a znova. Kapitán tu větu opakoval, dokud boj neutichl. Zbraně mužů z Černého orla dopadaly na zem a zvonily v tichém umíráčku. Piráti začali jásat. Já jsem se stále schovával za skříní a snažil se to všechno pochopit. Probral jsem se, až když vzduch rozřízl ženský hlas: „Prohledejte loď! A fofrem!“ Do kajuty vtrhli dva ošuntělí chlapi, ušklíbli se nad nožem namířeným proti nim, vytrhli mi jej z ruky a vedli mne nahoru na palubu. Nebránil jsem se.

Když mé oči přivykly světlu na palubě, rozpoznal jsem ubohé zbytky naší posádky. Všichni ti dobří muži byli zkrvavení, někteří se jen sotva drželi na nohou. Kolem nich stáli piráti v otrhaném oblečení s tasenými šavlemi. Kapitán mezi nimi nebyl. Ne, ten stál svázaný před ženou, jejíž hlas jsem předtím slyšel řvát rozkazy. Ta žena, kapitánka, jak jsem předpokládal, byla vysoká, s černými vlasy svázanými v uzlu napůl schovaném pod širokým kloboukem. Umně ušitý kabátec měla rozepnutý, zpod něj vykukovala bílá košile lehce potřísněná krví. Kožené kalhoty byly zastrčené ve vysokých botách. Do očí jsem jí neviděl, byly skryté pod krempou klobouku, ale rudé rty lehce zkroucené do úsměvu krempa nezakryla. U boku se jí houpal meč. Rohana jsem nezahlédl, ale zadoufal jsem, že snad přežil.

„Tady je ještě jeden, kapitáne,“ ozval se jeden z pirátů, kteří mne vedli, a postrčil mne ke kapitánce. Nevím, kde jsem sebral odvahu podívat se jí do tváře, ale udělal jsem to. Odhalila zuby ve vlčím úsměvu a zamyšleně prohodila: „Tenhle na námořníka nevypadá.“

Tázavě se zadívala na kapitána Černého orla.

„Je to obchodník, který s námi cestuje.“ Zabručel kapitán a omluvně se na mne zadíval.

„Tak obchodník,“ obrátila hlavu zpět ke mně, „ ne zrovna bohatý, jak vidím.“ Proti své vůli jsem zrudl a zadíval se na podlahu pokrytou sklem a kusy dřeva. „Svažte ho, bereme ho jako zajatce.“ Rozkázala kapitánka. Vzápětí mi svázali ruce za zády a odvedli mě k zajaté posádce. Kapitánka se zase začala věnovat kapitánovi. „No a co s tebou?“ zeptala se hledíc na pokořeného kapitána. Nedostalo se jí žádné odpovědi, tak si povzdechla a sdělila své posádce: „Všechny je vsaďte do cel, vypořádám se s nimi zítra.“ Piráti začali poslušně plnit její rozkaz a zanedlouho jsme se všichni ocitli v celách na pirátské lodi. Po Rohanovi jakoby se slehla zem.

***

Seděl jsem na podlaze cely a smutně se díval na kapitána. Od toho, co piráti sebrali z Černého orla všechno, co se dalo, a poslali napůl zničenou loď ke dnu, měl ve tváři neskutečně prázdný výraz. Jako by ztratil milované dítě.

„Kapitáne?“ zkusil jsem to. Podíval se na mě. Bral jsem to jako výzvu, abych pokračoval.

„Nevíte, co se stalo s Louisem de Rohanem?“

Kapitán jen zavrtěl hlavou a odvrátil pohled. Opřel jsem se zády o stěnu. Ve vedlejší cele se tlumeně bavila posádka. Občas k nám do cely někdo z nich zalétl pohledem, ale nezkoušeli se s námi bavit. Stmívalo se a piráti zapalovali svíce v lucernách. V myšlenkách jsem se stále vracel k Rohanovi. Možná se mu nějak podařilo přežít a dostal se do blízkého přístavu, nebo je někde tady na lodi, nebo… Nebo je prostě mrtvý. Byla to ta nejpravděpodobnější možnost. Mě se ale stále ještě držela jiskřička naděje.

Druhý den ráno piráti nahnali naši posádku do práce. Vrazili jim do rukou kartáče, smetáky a mopy a poslali je umývat palubu. My s kapitánem jsme tomu jen přihlíželi zpoza mříží. Kapitánka se neobtěžovala sejít do podpalubí, takže jsme si mohli jen domýšlet, co s námi bude. V poledne nám podstrčili nechutně páchnoucí břečku a džbán s vodou, kterou jsme vypili, ale jídla se nikdo z nás nedotkl. Hodiny plynuly. Abych nezešílel z toho čekání, přecházel jsem sem a tam. Od jednoho konce cely k druhému. Kapitán seděl na podlaze a upíral pohled do prázdna.

Kapitánka ten den nepřišla. Ani ten další. Třetí den v poledne jsem div nezačal šílet. Stěny cely mě drtily a bylo mi hrozně zle po pár lžících toho svinstva, které velkoryse nazývali jídlem. Konečně se ozvaly kroky. Pirát s páskou přes levé oko odemkl dveře cely a okřikl nás, ať se koukáme zvednout. Vyšli jsme z cely a následovali piráta na palubu. Oslepilo nás sluneční světlo. Se škvírkami místo očí jsme došli ke kapitánčině kajutě a s úlevou jsme vešli do jejího příjemného šera.

Kapitánka seděla v křesle za stolem a nohy v botách měla vyložené na něm. Klobouk na hlavě neměla, takže jsme jí mohli poprvé pohlédnout do očí. Koutky měla zvednuté v pobaveném úsměšku. Teď, když jsem viděl celou její tvář, jsem si troufl odhadnout její věk. Nemohlo jí být víc než osmadvacet. Rukou nám naznačila, že se můžeme posadit. Usedli jsme na jednu z mnoha židlí rozestavených kolem stolu. Dlouho bylo ticho. Dokonce tak dlouho, že jsem si začal říkat, jestli nechce, abychom začali mluvit první. Už jsem se nadechoval, když promluvila.

„Čekala bych, že budete hovornější, pánové.“ Žádná odpověď.

„No nevadí, však vy se rozpovídáte.“

Obrátila se ke mně a spustila: „Kdo jste, jak se jmenujete a kam jste plul. Hned.“ Nedovolil jsem si neuposlechnout. Ne když na ní závisel můj život.

„Jmenuji se Marco Ricci, jsem obchodník a plul jsem zpět do Itálie.“

„Takže, pane Ricci, pokud se ptáte, a já vím, že ano, co se s vámi stane, řeknu vám to jednoduše. Vůbec nic. Nejste nijak zvlášť bohatý, a proto jste mi naprosto k ničemu. Vysadíme vás na prvním ostrově, který potkáme.“

Nevěděl jsem, co si o tom mám myslet. Nevěřil jsem jí. Čekal jsem, že mi poví, že žertuje, ale to se nestalo. Místo toho se obrátila ke kapitánovi.

„Co se týče vás…“ Dál se nedostala, protože z paluby zazněl výkřik: „Loď na obzoru! Úsměv jí zamrzl na rtech. Vymrštila se z křesla a rozrazila dveře kajuty. Dívali jsme se, jak rozčileně rozmlouvá s mužem u kormidla, který neustále ukazoval prstem kamsi za loď. Kapitán se zvedl ze židle a vyšel z kajuty. Já ho váhavě následoval. Kapitánka se postavila ke kormidlu a z jejích úst letěl jeden rozkaz za druhým. Ohlédl jsem se k místu, kam předtím ukazoval ten muž a zbledl jsem jako stěna. Děsivou rychlostí se k nám blížila obrovská pirátská loď. Její plachty černé jako smrt se nadouvaly, jak se do nich opíral vítr. Už byla dost blízko na to, abych rozpoznal námořníky šplhající po lanoví jako opice a také tři řady děl, která se na nás šklebila z trupu lodi. Tohle byl předem prohraný boj. Z napjatého postoje kapitánky jsem poznal, že si myslí to samé. Musel jsem mít neskutečnou smůlu. V této situaci jsem už byl. A ne zrovna nedávno.

„Možná by bylo lepší to vzdát rovnou.“ Prohodil kapitán ke kapitánce. Ta se na nás překvapeně ohlédla, jakoby teprve zaznamenala naši přítomnost.

„U téhle lodi je to, myslím, jedno. Půjdeme ke dnu tak jako tak.“

„Jaký to je pocit?“ zeptal se pobaveně kapitán. Pobaveně. Nechápal jsem, jak může být pobavený v takové situaci. Kapitánka neodpověděla.

„No, alespoň zemřete s vědomím, že vás potopila nejslavnější loď v dějinách pirátství.“ Kapitánka se k nám prudce otočila

„Co vy můžete vědět o Zkáze?“

„Více než vy, děvenko. Znám jejího kapitána.“ Měl kapitánčinu plnou pozornost.

„Celý svět si myslí, že Zkáza se potopila přede dvěma lety. I s jejím kapitánem.“ Zasyčela.

„A přece je tady. A její kapitán rovněž.“ Zazubil se na ni kapitán. Já jsem jen přihlížel a nic jsem nechápal. Nepřátelská loď nás dohnala a děla na obou stranách byla připravena k palbě. Obě lodě teď pluly téměř bok po boku. A potom zahájily palbu. Dřevo se tříštilo. Lana praskala. Lidé umírali. Kapitán mě strhl k zemi. Ozval se ohlušující praskot. Hlavní stěžeň se naklonil a po dalším zásahu děla se definitivně zřítil do moře plného trosek. Další dělové koule byly vyslány na cestu. Na naši palubu dopadl bezpočet nohou. Strhl se strašlivý boj. Piráti bojovali proti pirátům. Kapitánka se také pustila do boje. Ze Zkázy se zhouplo ještě jedno lano. Když dotyčný seskočil na palubu, boj ustal. Všechny tváře se obrátily k nově příchozímu. Louis de Rohan v pirátském oblečení přelétl palubu pohledem, usmál se a vrhl se do boje.

V životě jsem nic takového neviděl. Rohan si prosekával cestu ke kormidlu, k nám, jak jsem si uvědomil, a najednou stál před námi. Své pocity jsem nedokázal vyjádřit slovy. Kapitán se vrhl k Rohanovi a chlapsky ho objal. Potom se na něj podíval a s hranou vážností řekl: „Že ti to trvalo.“ Rohanovi zacukaly koutky. Pak obrátil zrak ke mně. Pokývl jsem mu na pozdrav, což mu asi stačilo, protože se vrátil zpět do boje následován kapitánem. Já jsem uchváceně sledoval, jak Rohanova posádka získává převahu a poráží své nepřátele, jak se zmocňuje lodi a potápí ji stejným způsobem, jako byl potopen Černý orel.

Když jsem večer po boji stál na zádi Zkázy a díval se na zapadající slunce, řekl mi Rohan, který se tu zčistajasna zjevil: „Bylo to příjemné dobrodružství, co říkáte, Marco? Budeme mít co vyprávět vnoučatům. „To ano, ale v životě už nechci zažít nic podobného, kapitáne.“ Oba jsme se tomu zasmáli a náš smích se nesl daleko po vlnách.

- A. Urbancová, 8. ročník

 

skolni casopisskolni casopis2017 krajskolni casopis2016 kraj

logo skoly snapisem© 2018 Vydává: Školy Březová - střední odborná škola, základní škola a mateřská škola, Březová, okres Uherské Hradiště.
Šéfredaktor: MgA. Andrej Ševčík, e-mail: papjerky@gmail.com

www.skolybrezova.eu