logo svetle modre

 

 

X. ročník  2018/2019

Reportáže

Zámek Nový hrad, aneb výlet do Jimlína!

To bylo jednou začátkem června. V Jimlíně se konal dětský den a sestry se vůbec nemohly dočkat (hlavně Ema, která ráda soutěží).

***

Je ráno. Sedm hodin. V kuchyni přešlapuje Ema a tím mě vzbudí.
„Co chceš?“ povídám rozespale.
„Abys vstala.“
„Kolik je?“ ptám se, i když mám vedle sebe budík.
(dlouhé ticho) „Deset a dvě hodiny,“ zní odpověď.
No to jsem si dala!
Otočím se a na budíku vidím 6:59. Akorát čas na vstávání. Ema už někam zmizela.
Když jdu kolem mé skříně, která je hned u dveří, nevím, jestli mám zařvat nebo si sednout a čekat. Někdo mi vyhrabal knížky!! dívám se zlostně na skříň, jako by snad za to mohla. Včera jsem ty knížky rovnala! A teď jako by to tu vybuchlo, přehnala se větrná smršť, a pak znovu vybuchlo. No. Naštěstí mám učebnice a rukopisy až v nejvyšší polici, pomyslím si, když mi pohled sklouzne na počmáraného Pána prstenů. Je na něm červenou pastelkou vyvedený paňáček s velkýma očima. Kašlu na nějaké rovnání, naházím knížky zpátky do polic a jdu dál. Z obýváku už se začínají ozývat podezřelé zvuky, jako například ťukání do počítače.
Roční Anežka ho zkouší zapnout. A o pár kroků vedle už vyrůstá zoo.
„Nepočítej mi moje koníky, Emo!“ ječí Sárinka a cestou k sestře bourá celé staveniště. „Néé, to je moje klavička, uááá! Tys mi vošahala mojí klavičků!! Já jí neci mít vošahanou!“
Ona to sice není kravička, ale medvěd, ale to je v tuhle chvíli asi jedno. Odtáhnu Anežku od počítače, ošmudlám bryndákem medvěda a jdu si po svých.

***

Je deset hodin a my vyrážíme. Jimlín je od nás asi dvacet minut jízdy autem. Nic moc se třemi sestrami...
Jedeme sotva pět minut (hned poté, co jsme odbočily na dálnici) a zepředu se hlásí malá Sárinka: „Já potčebuju čůat!“
Jenže tady nebylo kde zastavit. Když teda konečně najdeme vhodné místo na zastavení, Sárinka už nepotřebuje (tj. už si to vyřídila do autosedačky). Po převléknutí jedeme dál. Sedím vzadu mezi dvěma sestrami. Sárinka sedí vepředu a my ostatní vzadu. Uplynou asi dvě minuty, když Ema po mé pravé straně hlásí: „Já mám hlad.“
Zvláštní... vždyť před odjezdem jedla – a to je teprve asi patnáct minut.
Automaticky hrábnu dolů pro chladící tašku, jenže ta tam není. „Nevim, Emo. Chladící je asi vzadu. Počkej až zastavíme.“ Tím se samozřejmě myslí, až zastavíme v Jimlíně.
„Ale já mám hlad.“

Tlumočím to dopředu mamče, protože Ema mluví potichu, že jí dopředu není slyšet. Mamča ani neodpoví, nezastaví, zepředu vytáhne svačinu a jede dál. Ema se obslouží a když dojí, dívá se z okna. Přesněji řečeno ze Sárinky okna.
„Nedívej se z mýho okna, Emino! To je moje okno! Já ho nechci mít okoukaný!“
Podívám se vedle sebe na spící Anežku. Jé, to je pohoda. To je tak roztomilý, když to spí...
„Hele, Sárinko. Už jsme tady, podívej na ty kolotoče!“ říká mamča, ve snaze dítě uklidnit, aby mohla zaparkovat. Řev utichne stejně rychle jako začal. Sára natáčí hlavu dozadu (sedí proti směru jízdy), aby je viděla. Samozřejmě je nevidí. „Kde?“
„Počkej až vylezem.“

Už koulím oči, kdy začne řvát, že je chce vidět teď, a ne až potom.
Nic. Jen heká, aby se už dostala ze sedačky. Uvolním se. Teď by to chtělo najít nějakou cukrárnu, kde bych se uvelebila pod slunečníkem, s kafíčkem v jedné ruce a knížkou v druhé. Tohle muselo proletět hlavou i mamče. Dnešní ráno bylo docela náročné.

Mamča jede s kočárem do kopce, malou Anežku v šátku, Sárinku v kočáru a Emu vedle sebe. Já jdu za nimi a při pohledu na ně se mi v hlavě vybaví obrázek, který jsem jednou viděla někde na internetu. Socha maminky, která drží v podpaží dítě, na zádech pračku i s prádlem a na pračce další spoustu krámů, jako je nádobí, klec na papouška a jiné domácí potřeby.

Jen co projdeme bránou, zdraví nás oslík, který tam vyřvává na celé nádvoří. Bylo by fajn vyměnit ho za Sárinku. Nadělá rozhodně míň rámusu. Odpojím se od rodiny a jdu se pozdravit s paní Annou, prodavačkou dětských kuší a různých přívěšků, se kterou jsem se jednou spřátelila. Vystřelím si u ní z luku, jen tak, abych nabrala trochu energie, protože lukostřelba je výborná léčba na nemoc zvanou Děti. Sestry šly na kolotoč, já na věž a do sklepení. (Podávám hlášení všem cestovatelům: Z Jimlínské věže je výborný rozhled a ve sklepení je drak!) Když jsem se vrátila, mělo začít šermířské vystoupení. Něco vám povím. Když někde uvidíte na programu akcí Šermířské vystoupení BALESTRA, nenechte si ho ujít. Tihle šermíři jsou vážně dobří!
Nebudu popisovat celý průběh souboje, ale jednu část přece jen. Na plácku byli zrovna dva. Bili se docela dlouho, ale nakonec vyhrál ten černovlasý. Jeho protivník padl a ten vítěz – odhodil nejdřív meč, pak si jednou nohou stoupl na hruď padlého bojovníka, vytáhl odněkud mobil a vyfotil se nad ním s vítězoslavným úsměvem ve tváři. To bylo vážně k smíchu. Člověk se zabere do té doby, do toho děje, a pak se tam objeví mobil. Po soubojích jsem našla mamču. Sestry byly na jakýchsi houpačkách a mamča (přesně jak jsem si to předtím představovala) seděla na lavičce a popíjela kafíčko. Přisedla jsem si k ní a s úsměvem jsme se dívali na (zatím) hodné děti, které mě a mamču vůbec nebraly na vědomí. Taková pohoda!


Kristýna Primasová, Lyceum

 

skolni casopisskolni casopis2017 krajskolni casopis2016 kraj

logo skoly snapisem© 2018 Vydává: Školy Březová - střední odborná škola, základní škola a mateřská škola, Březová, okres Uherské Hradiště.
Šéfredaktor: Jana Buryanová, e-mail: papjerky@gmail.com

www.skolybrezova.eu